Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak jsem se zúčastnil kulturního školení

27. 7. 2006
Jelikož můj otec míval továrnu na výrobu houpacích koní, začal jsem se učit zedníkem. Seznámil jsem se s vodováhou, matlal se v maltě a cementu a jednou jsem v pracovním nadšení shodil mistra z lešení. Od té doby mě nechávali pracovat pouze v přízemí, posílali pro pivo a jednoho dne jsem byl dokonce vyslán na školení kulturních pracovníků. Hned zpočátku školení nám řekli, že se máme stát na svých pracovištích nositeli a vyslanci kultury. Učili nás číst správné knihy a radovat se z obrazů. Někteří účastníci tyto věci těžko chápali. Bylo vidět, že do styku s kulturou přišli doposud jen zřídka. Snad proto pro nás vedení kurzu naplánovalo návštěvu divadelního představení, speciálně pro tento účel doplněného i hudbou. Odpoledne se nám snažili vysvětlit, kdo to byl Shakespeare a proč ho milujeme. Říkali to tak sugestivně, že někteří soudruzi si Williama velmi oblíbili a dožadovali se, aby byl pozván na besedu. Jen těžko si nechávali vysvětlit, že je to nemožné. »Není to správné,« volali, »kdyby William přijel k nám, ještě více by se rozvinul jeho talent než u kapitalistů.« »Ba napsal by určitě více tragédií,« tvrdili jiní. »Jistě žertujete,« znervózněl vedoucí kurzu, doktor filozofie Jan Epstein. »Jakýpak žertování,« ozvalo se ze sálu. »Soudruhu, jsme tady my pro tebe, nebo ty pro nás? Abychom na tebe nepodali hlášení!« Historik se zalekl a do konce přednášky už jen lapal po dechu. Některé soudruhy to zaujalo a činili si poznámky. >Večer jsme šli do divadla. Mnozí kulturníci byli už předtím na pivu a o to více se těšili. Než jsme se stačili usadit, zhaslo se v sále. »Zase šetřej,« zavolal rýpal Tenk. »Co to hrajou?« informoval se někdo. Žádostí o ticho přibývalo většinou z řad lidí fádně oblečených v černém. Z jejich dychtivých pohledů jsme poznali, že jsou to prosťáčci. »To jsme zapadli do pěkný party,« stěžovali si někteří účastníci kurzu. Konečně se opona otevřela. Bylo to štěstí. Dokonce i soudruh Tyťjuk ztlumil tranzistor a hltavě se díval. »To je kus,« zhodnotil ženu, která se objevila na scéně. »Jsou k mání fotky?« dotazoval se hlasitě směrem, kde tušil biletářku. »Bráško, kupuješ fotky? Vezmi mi polárku,« žadonil Bedrna z galerie a poslal Tyťjukovi vzduchem hrst drobných. Jakýsi starší pán na 1. balkonu spatřil letící mince a v domnění, že nebe se otevřelo a Bůh vyplácí jednotku, zřekl se v poblouznění důchodu ve prospěch státu, čehož již druhého dne litoval. Na jevišti se zatím k dívce přidružil jakýsi muž, zřejmě švihák. »Chlapy tady taky nemaj špatný,« mínil Tyťjuk. Vtom orchestr začal podmalovávat hru líbivou hudbou. »Smím prosit?« vymrštil se Tyťjuk. »Račte,« uvolňovala mu cestu z řady sousedka. »Myslela jsem si od začátku, že je vám špatně.« »Ale né, já myslím tanyny, tanyny,« vemlouval se marně Tyťjuk. Mezitím soudruh Fortunát došel ke kapelníkovi, a přilepiv mu na čelo dvacet korun, vymáhal pro sebe sólo. A tu se stalo to, co se stát nemělo. Kapelník, místo aby Fortunáta napomenul, klidně sólo zahrál. Jeho příkladu následovali i ostatní. »Znám pikantní básničku,« podbízel se Hamlet a již recitoval pro pár nadšenců v dešti drobných. Ani Ofelie nezůstala pozadu a předváděla exotické tance, za příplatek pak Krásu bez závoje. Když to viděl Polonius, opovrhl klasikem a začal kšeftovat s tuzexovými bony. Statisté nabízeli zednické a instalatérské práce, v bufetu zahájili výčep lihovin. Pokladní dala kolovat za levný peníz pornografické materiály, ze šatnáře se vyklubal kapsář. Kotelník přestal topit a pěchoval okénkem vnoučkům do brašniček brikety. Nápověda přesedlal na kuplířství, zatímco postarší uvaděčka uváděla za pět korun mladé hochy do života. Opustil jsem stánek kultury řka, že si Hamleta raději přečtu v Saudkově překladu. Druhého dne jsem byl vyloučen z kulturního školení a potrestán přísnou důtkou, neboť jsem se nezúčastnil Večera Družby Pracujících s Umělci.