Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak jsme potírali nemravnost

27. 7. 2006
Statistika, kterou náš národní výbor vždy koncem roku sestavuje, dopadla letos velmi neutěšeně. V obci, která má 540 čísel, došlo ke 256 rozvodům. Pravda, populace stoupla, ale z narozených dětí bylo 98 % nemanželských. Nalezinec byl přeplněn a obecní nevěstka Lojzis, populární mezi spodinou svými mravnostními delikty před 1. světovou válkou, nyní zaměstnaná v Domě služeb, měla stále nabito. Pornografická albíčka, která pokoutně rozšiřoval fotograf Nohejl, šla z ruky do ruky, podobně jako zastánkyně moderních mravů svazačka Květa. Pojem panenství se udržoval pouze v pohádce o Červeně karkulce. Hodinový hotel U Světce byl zaplněn více než agitační středisko v listopadu a vývěsky plaveckého oddílu Dynamo Čochtan zaplnily rekordmanky v monokinách. Veškeré akce podnikané pro zvýšení mravnosti obce dočkaly se neúspěchu. Přednášku profesora Vaňka o zdrženlivosti navštívilo šest osmdesátiletých stařenek a impotentní kovář Baruch, zatímco v přeplněné kůlně kulaka Brůny sklízela ovace striptýzová tanečnice Mimi. Také toulavý mnich misionář Ondřej neobrátil naše občany na spořádanou cestu, jak si předsevzal. Příliš brzy podlehl půvabům Lojzis, a vybaven jejími portréty, odejel za řeku Iper hlásat volnou lásku. Obecním starším však tato spoušť nedala spát. »Jak hluboko jsme klesli!« rozkatil se na schůzi tajemník Vřes, ač sám nebyl bez hříšku. Vědělo se o něm, že je nadšeným propagátorem hry »Vadí, nevadí« a nikdy mu nevadilo. »Sodoma a Gomora byly proti naší obci klášterem! Tomu se udělá přítrž!« vykřikl předseda Oslizlo a udeřil do židle tak silně, až mu zkapsy vypadl umatlaný balíček proslulých fotografií od Nohejla. Zrudl a začal to zachraňovat: »Toto jsem dnes našel u Lojzis... eh... v konzumu! Veřejně tu špínu spálím!« Vrhl prudce snímky do kamen a začal plakat. »Škoda toho materiálu! Jaké krásné snímky z brigád daly by se naň pořídit. Není-liž pravda, soudruzi!« Všichni souhlasili, i když neradi. Pak předseda pokračoval: »Máme tady návrh blokové čety č. 6, kterou vede nám známý soudruh kovář Baruch. Navrhuje zřídit Ligu proti smilstvu.« »Já hlasuji proti!« řekl pokladník Myslivec, muž delikátních kousků, zvaný Casanova. »Nesmíme tu mládež postrašit! Nebo se ukryje do komůrek a tam teprve vykvete semeno neřesti. Dokud činí ty... ty... ty nehezké věci veřejně na náměstí či před ševcovským krámkem, máme je na očích, ty zhýralce, a můžeme i zasáhnout, překročilo-li by to míru vkusu.« »Váš vkus snese všechno!« rozčilil se jeden z mála čestných občanů, ponocný Dílo. »Ale kdybych já měl vyprávět své zážitky, než projdu rajon, nazvali byste mě sprosťákem«. »Jen vyprávěj, soudruhu, i kreslit můžeš,« vybídl ho jednatel a chystal se, poprvé za svou kariéru, zapisovat. »Hanbou bych se propadl,« řekl ponocný. »Ale chcete-li, pojďte se mnou.« »Výborný nápad,« volali všichni. »Alespoň viníky na místě potrestáme!« Ponocný odtroubil klekání a vyšli jsme do tmy. Nějak jsme se ale rozprchli a sešli se znovu až druhého dne na schůzi. Všichni vypadali sklesle, ale přeci jen jsme odhlasovali, že věc musí vzít do rukou Baruch. Přijal naše usnesení zamračen a bylo na něm vidět, že mu blaho obce leží přímo v srdci. Na otázku, co učiní, odpověděl sebevědomě: »Dám mládeži, co její jest: knihy, Dvořákovu hudbu a běhy na dlouhé trati. Tak jim vyženu z hlavy myšlenky na neřesti, že to ani nepoznají. To vše bude pod rouškou ČSM.« Druhý den vyvěsil Baruch na kovárně skříňku, ve které oznamoval založení skupiny ČSM Modrá kovadlina. Zároveň vyhlásil písemně i v rozhlase závody v běhu maratonském, tj. 1206 krát kolem kovárny bez zastávky. Pak pustil magnetofonový pásek se svazáckou písní, kterou sám složil. Zněla takto: Vše se u nás nyní změní, máme své svazácké dění. Proběhnem se 1206 krát kolem kovárny a zaženeme myšlenky na sprosťárny. A refrén: Hola hí, hola hí, Baruch je náš vedoucí! Nutno říci, že o celé akci se po obci mluvilo. Obecní rada s napětím čekala od soboty u startovní čáry, kolik Baruch získá závodníků. Pět minut před startem nestála na dráze ani noha. Marně Baruch reprodukoval na plné otáčky svoji masovou písničku a údery do kovadliny dával signál, že už je čas. Pak se stalo něco nečekaného. Na startovní čáře zaujala běžeckou polohu Lojzis, oblečená v modré tepláky. V tu ránu se startovní linie zaplnila k prasknutí. A když i svazačka Květa oblékla závodnické tílko, udeřil spokojený Baruch vší silou do kovadliny perlíkem a zaujal místo v občerstvovací stanici. Mlčky jsme mu stiskli ruce. Viděli jsme na vlastní oči, co to znamená citlivě pracovat s mládeží. Pravda, byly drobné organizační potíže, ale i ty dokázal Baruch, jeden z cvičenců na Maninách, jak se nám později přiznal, překonat. Po pěti hodinách běhu musel zkrátit trať o tři kola, neboť občerstvovací stanice byla úplně vyjedena až na trochu šípkové marmelády. Kvečeru proběhl vítězně cílem fotograf Nohejl, těsně sledován lehkonohou Lojzis. Baruch rozsvítil lampiony a postavil stupně vítězů. Pak rozdal ceny Vítěz Nohejl dostal stříbrnou podkovu, kterou Baruch vykoval během závodu, druhá Lojzis obdržela knihu Jak se kalila ocel a třetí v pořadí, starostův synek Oslizlo junior, přijal z Baruchových rukou Lešetínského kováře. Spokojenost byla všeobecná. Ještě večer se konala v kovárně schůze nově zvoleného svazáckého výboru a v obci začal nový život. Příští neděle byla zasvěcena železu, týden nato se plnil FO. A jednou za měsíc vždy Baruch pořádal hrátky mládeže a tehdy přimhouřil oči a mládež si drobně zalumpačila. A když Baruch vystrojil Lojzis a Nohejlovi první svazáckou svatbu, utrousil zamračený pokladník Myslivec, zvaný Casanova, před národním výborem: »Soudruzi, zapomeňte na mou minulost.« Pak vzal rýč a nesměle zahájil akci Z. Po dvou hodinách se zahanbeně otočil a s tváří plnou spokojenosti z práce dodal: »A chcete-li mi udělat radost, říkejte mi, prosím, Timure.«