Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak jsme prosazovali kulturu

27. 7. 2006
Dne 20. dubna jsme se na národním výboru usnesli, že máme málo kultury Harmonikář Veverka dochází do hospody nepravidelně, a když konečně přijde, repertoár má nevalný. Jinak je ve vesnici mrtvo. Písmák a kronikář Valášek se vzdal funkce řka, že ho nebaví psát pořád o nesplněných dodávkách v živočišné výrobě. Vezmeme-li v úvahu to, že obecní knihovna o žních vyhořela se všemi šesti svazky a dramatický soubor Mistr Mošna se vyvraždil při páté repríze hry Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, kdy podlehl ve 3. jednání sugestivnímu kouzlu básníkova slova, není situace v naší obci zrovna růžová. Vždyť ani pouť u nás nedržíme od té doby, co se s tajemníkem Kloudou utrhla sedačka řetízkového kolotoče. A proto jsme my mladí vzali věc do svých rukou. »Základem kultury je divadlo!« hřímal na schůzi Béďa Kerten, syn hostinského. To jsme odhlasovali. Pak jsme také odhlasovali obnovení spolku Mistr Mošna, ovšem pod novým jménem Soudruh Mošna. Zároveň jsme si slíbili, že se nikdy nevyvraždíme. Poté jsme místním rozhlasem vyhlásili konkurz na herce, zpěváky a tanečníky na sobotu do sokolovny Ke konkurzu nepřišel nikdo, tak jsme se rozhodli jít na to jinak. »Když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi,« řekl svazák Hustoles, který si dopisoval s tureckým chlapcem Alím. Obešli jsme všechny mladší občany obce a hned na zápraží kladli otázky tohoto druhu: »Soudruhu, co že se doma skrýváš, když venku duní život? Proč nejdeš mezi nás? Nemáš černou minulost? Neuhodili jsme hřebík na hlavičku? Chceš na širokorozchodnou, nebo do divadla?« Každý z tázaných pronesl několik vzletných slov o významu širokorozchodné trati a pak zašeptal, že by radši do divadla. Mezitím bez pobízení zaplatil příspěvky do roku 1970. Pouze obecní pytlák Mráz, známý filuta, se snažil zaplatit pouze do roku 1966 řka, že do té doby ho stejně hajný dostane. Má, co chce. Půjde na širokorozchodnou. A bez flinty. Organizaci to nevadilo, protože nás bylo po náboru ve spolku Soudruh Mošna přes osmdesát. Nastala ovšem jiná potíž: co hrát. Ukázalo se, že někteří soudruzi tápou v dramaturgii a zaostávají. Přáli si cvičit zastaralé operety, večery z pivních anekdot a jiné sprosťárničky. Pouze dojička Lída Mastná projevila nevšední iniciativu a sepsala pro náš soubor veršované drama: Odpolední masáž vemena. Hru jsme přijali se zájmem. Zvláště nás zaujaly jadrné rýmy jako: Ona: Odpoledne? Nemám čas. Čeká mě vemena masáž! On: Zas, zas, zas. Zda si vůbec mého srdce ždáš? Ona: Miláčku můj, jistě ždám, jen co v chlévě vykydám. On (zlobí se): Tedy kydej, kydej si, jinou najdu si. A tak dále až ke šťastnému závěru: Vypravěč (nejlépe předseda JZD): A jejich ruce propleteny spočinuly na vemeni.Po literární stránce tedy byla hra schválena a rozhodli jsme se ji inscenovat. Ale když autorka při zkouškách trvala tvrdě na realistickém ztvárnění a přihnala na jeviště stádo krav, byli jsme nuceni od premiéry upustit. Nechtěné jsme tím dali další injekci našemu kulturnímu životu, neboť dojička Lída Mastná založila vlastní divadelní spolek Dojnice, s nímž provozovala svou prvotinu v přírodním divadle, a odbyla si tak během představení i pastvu. My ostatní jsme se rozhodli zanechat klasického divadla a obrátit pozornost k agitačním formám práce. »Je u nás mnoho zápecníků, kteří nevytáhnou paty ze stavení,« rozčiloval se Kerten. »Neúčastní se společenských radovánek, kulturu nechávají bez povšimnutí. Za těmi jděte, soudruzi, a na dvorku zapějte, v předsíni báseň nasaďte, v kuchyni satirou polechtejte. A ti, kdož by rádi kulturu pěstovali, ale nemohou, výminkáři, zasloužilí občané, za těmi se rozběhněte a písní, slovem básníkovým stáří potěšte.« A tak jsme se rozběhli po chalupách. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal do úderky s půvabnou Vendulkou Kadrabovou a všeumělcem Edou Maudrem, jenž byl k nezaplacení. Imitoval nenapodobitelně Jardu Štercla, polykal žiletky, hrál na pilu a jednou na čajích v sousedství snědl za desetikorunu i chlupatou housenku. Jiné úderky na tom byly o hodně hůř. Skupina němého Józy byla nucena omezovat se na pantomimické scénky a kreslené vtipy Také úderka trafikantky Vajglové nebyla na výši a musela si udržovat popularitu lechtivými náznaky A takto vyzbrojeny rozjely se úderky po svých trasách. Naše skupina jakožto nejvyspělejší dostala za úkol získat pro kulturu zbylé živnostníky a soukromníky okresu. Nezačali jsme špatně. Rolník Žežiba nás častoval oukropem a prosil, abychom zase táhli, že má nemocnou ženu. Stařenka Polešovská nás přijala neobyčejně vlídně. Mluvené slovo a zpěv však v půli přerušila řkouc, že v mládí také chodila žebrotou, ale nemusila to za nic skrývat. Eda se ji snažil zaujmout polknutím žiletky, ale babička pravila: »Proč tolik námahy za trochu polévky, panáčku!« Dala nám staré šaty po dědovi a vyprovodila nás na zápraží. Měli jsme s Vendulkou co dělat, abychom přemluvili Edu k dalším kulturním útokům, ale raději jsme měli dát na jeho námitky a k řezníkovi Bílkovi nejít. Již při úvodní básni, ve které jsme nabádali, aby řezníci nešidili, se totiž .netvářil přívětivě a dál si hleděl krkovičky A když uslyšel verš: »Vy řezníci zápecníci, co děláte, že brigády odmítáte,« vzal váhu a beze slova jí mrštil. Pochopili jsme, že se mu náš program nelíbí, ale nevěděli jsme proč. Vidouce, že bere do obou rukou řeznickou sekeru a hbitě sní točí, odešli jsme výkladem. Běželi jsme na náměstí a nebyli jsme sami. Po silnici od mlýna se blížila úprkem skupina němého Józy, pantomimicky vyjadřujíc zděšení a hrůzu, neboť v těsném závěsu za nimi mlynář valil mlýnské kolo. A tak nejdál to s kulturou v naší vesnici dotáhla trafikantka Vajglová, která pomocí lechtivých náznaků přivedla svoji agitační skupinu až k profesionalitě. Získala angažmá v tabarinu Srdíčko, kde vystupuje dodnes, a k vesnici se nezná. A vzala to asi za správný konec. Sice nikoho nepřesvědčuje, ale zato vydělává.