Moje první taneční
27. 7. 2006
Jednoho dne si mě maminka zavolala a oznámila mi, že mě nechala zapsat
do kursu tance a společenské výchovy. Po počátečním ohromení jsem
nesměle namítl, že je mnoho jiných způsobů, kterými ze sebe mohu dělat
blázna, ale matka trvala na svém. Zřejmě proto, že kursy již zaplatila.
"Potřebuješ kursů jako soli," přidal se otec. "Rosteš jako dříví v
lese. Já na tebe nemám čas a maminka zase nemá tu sílu v ruce." Zeptal
jsem se otce, zda si myslí, že mistr tance je zápasník. "To nevím, ale
on si už jistě najde způsob, jak tvé skotačinky zarazit." Silně
škrobená košile, kterou mi vnutila maminka, mě dřela do krku, takže
jsem téměř nemohl otáčet hlavou. V černých šatech s bílým proužkem,
které byly snad tvrdší než prkno, jsem si připadal jako dokonalý blb.
Pokoušel jsem se sice šaty odmítnout, ale otec pravil, že je to
anglická látka po dědovi, že tomu nerozumím a abych bral, dokud dává.
Boty mě také příšerně tlačily, ale když jsem otci řekl, že jsou mi
malé, zmlátil mě, že mám velkou nohu. Konečně jsem vešel do Slovanského
domu. Odložil jsem hubertus a začal se červenat. Po řadě trapných
okamžiků jsem se náhle octl v sále. Jakýsi muž nás hned u dveří třídil.
Kdo byl holka, letěl vlevo, kdo kluk, vpravo. Jeden chlapec s delším
vlasem byl omylem vstrčen mezi holky, proti čemuž se ohradil slovy:
"Nevidíš kvádro, vole, jsem muskej!" Dostal pohlavek a vytřídili ho ze
dveří. Začal jsem věřit, že mistr tance může být i zápasník. Naše
společnost bledých hochů, která se tlačila v jednom koutě, mi připadala
jako skupinka odsouzených na smrt. Mistrovi posluhovači nás vehnali do
středu sálu. Dívky nás obklopily ze všech stran. Nebylo uniknutí. Po
zádech mi začaly stékat krůpěje potu. Napětí vrcholilo. Do sálu vešel
mistr Játro s paní Játrovou. Jejich pohledy začaly oceňovat přítomné
nešťastníky. Snažil jsem se přikrčit, ale bylo pozdě. Mistr pro mne
poslal jednoho ze svých náhončích. Otočil mě několikrát kolem dokola a
schválil můj oděv. "Nejste žádný manekýn," řekl, "ale jste oblečen
čistě a dívky s vámi jistě budou rády tančit." A já měl chuť ho začít
škrtit. Paní Játrová mě mateřsky pohladila po hlavě a šeptla mi:
"Zapněte si kalhoty, hochu, a bude vše v pořádku." Pochopil jsem, proč
se mnou dělají tu výstavu. Nuceně pomalým krokem jsem vyšel na chodbu.
Upravil jsem se a snažil se ukrýt ve výtahu na uhlí. Ale to už mě další
náhončí vzal tvrdě za rameno a vstrčil zpět do sálu, kde se ke mně
vrhly dívky, na které nevyšel tanečník. Dělal jsem, jako že nevidím, a
šel jsem stále vpřed. Jedna mi natrhla sako. Náhončí pak ke mně
vpěchoval dámu, která byla asi o hlavu větší než já a široká tak, že
jsem ani nedohlédl. "Se mnou se vám bude tančit dobře," řekla hlasem,
který mi připomínal strýce Otu, "já se jenom vznáším," a zasmála se, až
se jí knír třásl. "To jsem chytil kus," pomyslel jsem si. "Říkejte mi
Jóža," pravila má tanečnice a stiskla mi ruku silou dělníka z pily.
Mistr Játro dal pokyn k promenování. Vlekl jsem svůj kolos sálem a
zabýval se myšlenkami na nehlučnou vraždu. Náhle mě Jóža chytla za
loket a vrhla vlevo. Ocitl jsem se před starší paní, která seděla na
dvou židlích a stále jí to bylo málo. "Matko, to je můj tanečník,"
řekla Jóža a zazubila se. "Takovej střízlík," opáčila matka a začala mi
ohmatávat svaly. To už jsem nevydržel. Vytrhl jsem se a prchal sálem na
druhou stranu. Uprostřed jsem porazil paní Játrovou. "Dávejte pozor, vy
dřevo," utrousil Mistr a dal pokyn k promenování. Matky začaly
pošupovat dcery bud víc vpravo, či vlevo podle toho, jaký, který nebo
čí chudák se blížil. Vtom jsem spatřil celkem zachovalou dívku. Sebral
jsem odvahu, zastavil před matinkou, požádal o dovolení k tanci a
dostal je. Byl jsem šťasten, že to tak dobře dopadlo, ale neradoval
jsem se dlouho. Sotva jsme obešli několik kol a já začal slibnou
konverzaci slovy: "Také se, slečno, potíte jako kůň?" přitočila se k
nám zezadu Jóža. Ostatní hoši před ní utíkali a varovně volali: "Pozor,
blíží se satelit!" Ani náhončí pro ni nemohli sehnat tanečníka,
přestože Mistr neustále vysílal rozvědky všemi směry, neboť ho Jóžina
matka o přestávce dusila v rohu, řkouc, že za těchto okolností chce
vrátit zápisné. "Ale milostvá, chlapců je tu přece dost," chrčel Mistr.
"Chcete snad říci, že o mojí dceru nestojí? Ba ne, ale jsou to samí
hubeňouři," trvala na svém ona žena. "Měli jste dělat nábor na
jatkách." Jakmile jsem spatřil, že se k nám Jóža sune, začali se mi
dělat červené kroužky před očima. Jóža dvěma prsty odstrčila mou
partnerku a ta se zastavila až na druhém konci sálu. "Takový vyžle si
tě troufne obletovat. Jestli přijde ještě jednou, zašlápnu ji,"
pohrozila. A abych uvěřil, dupla si. Bohužel na mé noze. Zaúpěl jsem a
v duchu záviděl dědečkovi protézu. "Co je ti," šeptla mi Jóža do ucha
tak něžně, až mi v něm začalo zvonit a Mistr Játro zvedl telefon. Byl
jsem téměř bez vlády. Jóža mnou pohupovala sálem, asi dvakrát jsme
upadli, ale to mi bylo jedno. Pak už jsem padal schválně. Věděl jsem,
že mě Jóža stejně vždycky sebere a začne to znovu. Konečně byl konec.
Jóža mě zanesla k matce. Nabral jsem dech a z posledních sil jsem ještě
pronesl: "Děkuji, paní, nikdy na tento večer nezapomenu." A mluvil jsem
pravdu.