Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj první klobouk

18. 7. 2006
Je mnoho věcí, které činí z chlapce muže. Dlouhé kalhoty, jiskrný pohled na lýtka kolemjdoucích dívek, cigareta potají vykouřená za sochou buditele, knoflíky v manžetách a v první řadě klobouk, symbol to dospělosti a mužství. Každý,
kdo chce být vážen, přikryje temeno, aby si dodal důstojnosti. Diplomaté, myslivci, vyšší úředníci, umělci, fotbalisté 1. a 2. ligy, vedoucí obchodů, revizoři, ti všichni si za-
jišťují kloboukem úctu. I státní instituce nedovolí svým členům vyjít na ulici prostovlasí a vystavit se tak posměchu. Vzpome¤me jen přileb požárníků, slušivých čapek vojska, svižných jockeyských či bílých kšiltovek VB. Jako ostatní chlapci mého věku a vzrůstu toužil jsem tedy i já nesmírně po klobouku.

Proto jsem se zaradoval, když týden před mými narozeninami rozrazil opilý nevlastní otec dveře do mého pokoje a zasténal: "Co chceš jako dárek od otčíma, Vašíku, abyste mě zase s mámou nepomlouvali, že všechny peníze prohraju v kartách s hrobníkem?" Ani v této dojemné chvíli jsem neztratil orientaci a tvrdě zasmečoval: "Chci klobouk, otčíme, všem chlapcům z naší třídy už hlavy zdobí." Otčím se zarazil.
Bylo vidět, že počítal s nějakou drobností a volbu dárku nabídl jen v opilecké pýše. Snažil se získat čas: "Opravdu všichni mají ve třídě klobouky?" "Všichni až na Aleše Jarého, který trpí teplotami tak vysokými, že vždy nový klobouk propálí." "Změř se!" poručil otčím. Měl jsem 36,5. Pěstoun zklamaně protáhl tvář. "Kolik stojí taková rádiovka?" otázal se po chvíli. "Chci klobouk," poopravil jsem jej. "Tak tedy kolik stojí ten tvůj klobouk? Sázím, že pětka to spraví a parády bude habaděj." "Nejlevnější plstěný s modrou stuhou pořídíš za sedmdesát pět korun." Otec se chytil stolu: "Svůj
týdenní výdělek mám vložit na tvoji hlavu?" "Máš přeci týdně přes tři sta, nevlastní tatíku," podivil jsem se. "To mám, ale víš co dneska stojí rum?" "Já si o klobouk neříkal," šeptl jsem vzlykaje. "No dobře, netvrdím, že ho nekoupím. Jenom se mi zdá dražší než alkohol, který jistě nehřeje o nic méně." "Ale děvčata jak se za mnou budou otáčet, až klobouk nasadím." "Klobouk, klobouk," bručel otčím, "kdybys měl na hlavě džber dehtu, otočí se i chlap. Asi z koupi sejde. Máš dost vlasů. Ještě by ti slezly."
Vtom se otevřely dveře a vstoupila maminka. "Ze hraješ karty, Arnošte," pravila k otčímovi, "to jsem spolkla, ale aby se u řezníka chlubil hrobník, že mu dáváš za každou hru dvacet korun diškrece, to nesnesu. Copak vlastně koupíš Vašíkovi k narozeninám?" "Klobouk přeci, právě se zde domlouváme." Maminka roztála: "Jsi hodný, Arnošte. Chceš k večeři svoji pochoutku?" "Opravdu budou brambory s rumem?" rozzářil se otčím. "To bych mohl pozvat i hrobníka." "Toho? Nikdy!" rozhodla matka. "Brambory vždycky nechá a cpe se jen omáčkou."

Druhý den, jakmile se otec vrátil z muzea, kde měl dobře placené místo neandrtálce, vydali jsme se do města pro klobouk. Cestou jsem vyprávěl o nových modelech za osmdesát pět korun, ale v krámu převzal iniciativu pěstoun. "Chceme klobouk," poručil, "ať sluší a moc nestojí." Při pohledu na mne se prodavači rozklepaly nohy. "Nesmíte se zlobit, ale na pána asi nic mít nebudu." "Jak to?" rozčílil se otčím, "vý-
klad je plný vzorů." "To ano, ale elipsy nevedeme." Pěstoun to vztáhl jako urážku na sebe. "Chcete se posmívat hlavě mého synka?" "To nechci, ale z obchodního hlediska vidím, že není nejkulatější." "Čtete noviny, vy kramáři?" rozčílil se otčím. "Víte, že máte před sebou hrdinu, který v deseti letech vběhl mezi dva vlaky, a vlastní hlavou zabránil katastrofě?" Vedoucí padl na kolena: "Vybírej, vybírej, vlakový hrdino. Sám ti nad párou elipsu zformuji." Začal jsem zkoušet. Pára šla naplno, ale žádný klobouk mi napadl. Prodavač byl zoufalý. Pak si vzal otčíma stranou a chvíli si cosi šeptali. "To je ono, dobrý muži!" zvolal pěstoun, vzal mě za ruku a vyvedl z krámu. Uronil jsem velikou slzu. "Neboj se Václave, klobouk bude," řekl otčím, "jenom ti trochu narov-
náme hlavičku."

Před nádražím jsme se zastavili. Otec zašel do přednostovy kanceláře. Za chvíli zavolali i mne. "Je to skutečně on!" zvolal přednosta, porovnávaje moji podobu s fotografií na zdi. Pohladil mne, raději po rameni. "Před lety pomohl železnici, dnes železnice pomůže jemu." Pak vydal nádražním rozhlasem pokyny: "Na kolej číslo tři přistavte dvě vlakové soupravy, směrem od Prahy a ku Praze." Otčím se šťastně usmál: "A ted, Václave, zbývá, aby sis to dobře vyměřil. Náraz musí jít z protilehlých stran." Sešli jsme na nástupiště. Zpráva o rekonstrukci srážky z roku 1960 se
zřejmě rozkřikla, protože kolem kolejí bylo plno. Situace nabývala na dramatičnosti. Vlaky se rozjely, diváci ztichli, já tam skočil a per˘n propukl v nadšení.
Po zdařilém nádražním show jsme s otčímem v 17.55 vstupovali znovu do kloboučnického závodu. V hlavě mi sice trochu hučelo, ale přesto jsem zřetelně slyšel, jak prodavač jásá: "Výborně, mladý muži! Čtvereček už zformujeme daleko lépe!"
 
 

Portrét